Daysinka a popelnice - úvaha o sobě
Daisinka a popelnice - úvaha o sobě
Haf, haf, jmenuji se Daisy a přišla jsem Vám povídat něco o sobě. Olinka je moje kamarádka to jistě víte a také o mně často mluví.
Já jsem se rozhodla napsat něco, na co si musíme my pejskové dávat velký pozor. Každý pejsek rád čenichá, hledá kde je co dobrého a všechno hned slupne. No nemyslete si, já na to přišla pozdě, málem se mi to stalo osudným a dnes jsem ráda, že to pro mě dobře dopadlo.
Jako vždy jsem šla s pánem ven. Běhám, slídím, čichám a najednou cítím náramnou vůni, jdu blíž a u popelnic vidím nádobu plnou něčeho voňavého. Hlavou mi proběhla myšlenka: "To tu nemůžu nechat" a proto se rychle pouštím do jídla. Hltala jsem a přemýšlela zárověň, že ten kdo to sem postavil, musel být pěkně pitomej, vždyť je to taková mňam chuť a jak dobře to chutná.
Omatlaná jsem byla až za ušima, vypila bych toho víc, ale už to nejde, tak nechávám zbytek pro další pejsky, přestože to nebývá mým zvykem se dělit.
Spokojená, s plným bříškem se přihrabu k pánovi a ten hned spustil: "Od čeho to jseš špinavá Daisynko?"
Cestou domů se mnou nemluvil a bylo vidět, že je naštvanej a zlobí se. Hned v bytě se ukládám do svého pelíšku v pokoji. Pán přišel a řekl: "Ty musíš snídat olej Daisy?" Odpověděla jsem v psí řeči jen zabručením - copak já vím, a spokojeně si ležela, dál na mém místečku.
Teď si řada z vás řekne, že něco zdlabošit venku je celkem normální jev u nás pejsků, ale teď ta hrůza teprve přijde. Ještě odpoledne mi nic nebylo, ale večer mě přestalo moje tělíčko poslouchat a věřte mi, že to už nechci, nikdy zažít.
Pán mě volal, z kuchyně, abych si šla vzít nějakou dobrůtku a já vám byla tak slabá, ani vstát mi nešlo, jenom ocáskem jsem mohla mávat a poklepávat o podlahu. Snahu vstát jsem brzy zavrhla. Jouvej to mě bolí bříško, nějak rozmazaně vidím, co bylo nejhorší, nemám, chuť na žádné pamlsky.
Nepřišla jsem na zavolání a tak si všichni mysleli, že trucuju a nechali mě proto v mém doupěti. Já zatím trpěla opravdovou bolestí nejen bříška, ale všeho co vás napadne. Přišla má hodina na večerní procházku a venčení. "No konečně vás to napadlo si mě všimnout!" proběhlo mi hlavou. Pán po pár pokusech mě přivolat přišel až ke mně, a řekl: "Vstaň!" "Ale jak, vždyť to nejde, bručela jsem, zkouším to již několik hodin a je to marné nejde to!" myslím si ve své chlupaté hlavičce. Nastal obrat, pán se o mě začal bát. Zavolal bráchu Lakyho a mamku, podívali se na mě a prohlásili něco jí je jedem k doktorovi. No hurá jásala jsem, v hlavičce a v srdíčku se mi hned udělalo lépe. Laky mě vzal do náruče, odnesl mě až do auta, tím já jezdím moc ráda, hlavně na chalupu. Rychle se jelo na pohotovost do Holečkárny.
To vám povím, tam byl divnej doktor, nejen že nepoznal mé pohlaví, ale nevěděl ani co mi je a nedával mi moc nadějí. Dal mi injekci a pravil: "pokud se to do dvou hodin nezlepší, nedá se nic dělat!"
"Co to povídá? Já jako už nebudu běhat, utíkat a zlobit mého pána? To určitě! Rozzlobila jsem se na něj a usilovně se snažila vstát. Bylo to nanic. Jednoduše to fakt nešlo. Vzhledem k tomu, že se mi ten doktor vůbec nezamlouval, byla jsem vděčná, že mě Laky rychle vzal a bez rozloučení odešel k autu se slovy, to je blbec. Doma mě odnesl na pelíšek a já se snažila, usnout.
Pán byl rád, že jsem zpátky, seděl vedle mě na zemi, hladil mě a bylo vidět, že se moc trápí a má o mně strach.
Dnes vám to můžu přiznat, bylo mi ho až líto. Sama jsem si nařizovala, že se chci rychle uzdravit. Ale aby to nebylo jednoduché ta hloupá injekce, nepomohla a já musela absolvovat cestu do psího špitálu na Libuši. To byla dlouhá cesta přes celou Prahu. Tam jsem nikdy nebyla a nevěděla jsem, co se mnou bude, před očičkama, měla jen pánovu smutnou tvář, zdálo se, že bude brečet. Ještě než mně Laky znova odnesl do auta, mě pán pohladil a řekl, „hlavně se mi Daisynko vrať. Byla to velká výzva se vrátit. Cestou v autě jsem přemýšlela, co se mnou bude dál. No jen si to představte, doktor v Holečkovce řekl, že když nebude líp tak smůla a já se cítila ještě hůř než předtím.Ve své hlavičce jsem dumala, zda ještě někdy uvidím svého pána, který se mnou nejel, zda uvidím kamarádku Olinku a její paničku, zda ještě někdy ochutnám tatranku, podívám se na chalupu, navštívím hospůdku Pod Kaválou či Podkovu a vlastně i jiné krásné věci na tomto světě. Přišlo mi to jako chvilička a byla jsem v nemocnici. Kdo jste tam ještě nebyl, tak tam mají, dlouhou, bílou okachlíčkovanou chodbu, po obou stranách samé dveře a je to cítit desinfekcí což mi obtěžovalo můj nosánek. Dělalo se mi z toho fakt zle, ale pro úspěch věci jsem to snesla. Běhalo tam děsný množství doktorů, všichni měli takový zelený obleky.Neuvěříte mi jak, mě to čekání přišlo dlouhé a jediné co mi šlo sledovat ruch okolo nás. Přála jsem si hlavně být nejlépe ihned pryč. Z dálky se ozývaly nářky pejsků, kočiček a jiných zvířátek. Dokonce jsem viděla, jak jsou na tom někteří špatně. Za tu dobu našeho čekání přivezl třeba pán zraněného pejska, celého od krve, kňučel velkou bolestí a já si při tomto zážitku jen řekla „Není mi nejlíp, avšak může být hůř. Myslím si, že když napíšu, jak mi jich bylo líto, budete se mnou souhlasit.Najednou se otevřely dveře, v nich stál doktor a zval nás dál. Laky mě vzal do náručí, přinesl mě až na nerezový stůl, ten tedy studěl, co vám, budu povídat. Bezvládně ležící mě doktor prohmatal, poslechl, podíval se mi do očí, uší, tlamy a konstatoval, že jsem se přiotrávila. Spraví to pár injekcí a bude dobře. No kdyby, jste to viděli, sestra mu přinesla na tácku asi tak deset, možná víc různobarevných ampulek společně s injekcemi. Brrr! Úplně jsem se vyděsila při představě, že je do mě bude všechny píchat. Se sebezapřením a zatnutýma zoubkama se to nakonec dalo vydržet.Doporučil nám na rozloučenou, abych co možná nejvíc odpočívala a že to pak bude snad lepší. No prý uvidíme. Znělo to líp než na pohotovosti co myslíte?Po návratu mě položili do pelíšku, pán měl ohromnou radost, sedl si ke mně a já únavou a pod tíhou všech těch zážitků usnula. Vzbudila jsem se druhý den a to už bylo světlo. Pokusila jsem se postavit avšak žádný zázrak, šlo to velmi těžko. Musím přiznat, že oproti té včerejší hrůze tu byl viditelný pokrok. Jíst se mi nechtělo, neměla jsem ani chuť, i kdyby, to byla moje oblíbená tatranka, to mi věřte. Jen jsem polehávala a dbala rad odborníka. Přibližně za čtyři dny jsem byla v relativní pohodě, mohla chodit, popat a zase částečně dovádět.Měla jsem velkou radost, že je mi dobře a těšila se na blížící se vánoční svátky a Silvestr. Vánoce proběhly dobře, dostala jsem i nějaké ty dobroty jak se nám pejskům dávají, ovšem na Silvestra to byla věc. Od té doby co jsem onemocněla se mi na tom místě, kde mi píchali, to kvantum injekcí udělala boule, taková měkká jen prasknout. No nebyla bych to já, abych pánovi a sobě nezpříjemnila končící rok. Boule mi praskla, začala z ní téci nějaká smradlavá tekutina.Muselo to vypadat pěkně hnusně, Olinčina panička mi to sice trochu ošetřila, ale i přesto měla o mě strach a tak jsme všichni vyrazili, k doktorovi, kam chodí Olinka. Bylo fakt štěstí, že ten den ordinoval.Mrknul mi na to bolavé místo a řekl „To je mrtvé maso, to musíme zlikvidovat.“ Slova by jste, ze mě, v ten moment nedostali, stála jsem tam jako vytesaná z kamene, ani pohnout jsem se strachy nemohla. Páníček taky seděl pěkně zaraženě. Jen panička se zeptala, co s tím bude dělat a hned co jí to vysvětlil, pustil se do práce. Připravil si takovou kovovou škrabku, řekl paničce, ať mě pořádně drží. No abyste si nemysleli, že jsem nějaký strašpytel tak to teda ne, ale copak někdo mohl vědět, co s tím škrabátkem bude dělat. Přitiskla jsem se tedy k paničce a tiskla se, co to jen nejvíc šlo. Vůbec, když o tom teď přemýšlím, přijde mi divné, že jsem se nechtěla tulit raději k mému pánovi. No ale co, je to jedno, on seděl na té židli a o něčem si dumal a panička byla po ruce a hlavně mě celou dobu hladila, to mám moc ráda a šeptala mi taky do ouška, jak jsem šikovná a že to bude dobré, ať se nebojím. To se sice pejskům nemá říkat, ale mě to v ten moment hrozně pomáhalo. Trpěla jsem, co vám budu povídat a pak se ozvala dokonce sestřička, že prý vystřídá paničku, prý jestli jí není špatně? Bylo jí asi ouvej to jsem poznala i já, ale nechci nikoho, koho nemám ráda, chci aby mě držela jen ona nebo můj pán. Ten se po upozornění sestřičky a přiznání paničky nabízel, ale panička řekla: „To snad vydržím“, já měla velkou radost a doktor řekl: „Hurá už jsme u živého masa“. V tom jsem sebou tak škubla bolestí, že se až lekli. Ránu, co ránu díru v zádech mi vyčistili, na cestu nám dali v krabičce hypermangan na ošetřování rány a jelo se domů.Upřímně vám můžu napsat, že takovéto zakončení roku 2002 bych nepřála ani svému nepříteli. Ani my nečekali, že se takto poslední den v roce zkazí. Je však pravda, že i přes tyto nesnáze se nám podařilo rozloučit se, se starým rokem a oslavit nový rok dost dobře. Měli jsme chlebíčky, jednohubky s česnekem a další laskominy. Pokud někoho v tuto chvíli napadne, proč jsem vám to všechno vlastně vyprávěla, je to proto, aby si každý pejsek dávali pozor, co kde slupnete. I když to může vonět sebelíp, nemusí to vždy být taková laskomina, jak to vypadá. Měli by, jsme se, tím řídit všichni, ale copak to jde že? A to nejdůležitější u mě si pán myslel, že to byl vyhozený fritovací olej, ale kdepak po nějakém roce se s mojí příhodou Olinka a panička svěřovala jinému doktorovi a ten řekl: „Měla veliké štěstí, že se z toho dostala, jednalo se o otravu vyjetým olejem z auta, který voní jako olej z fritézy.“ Očuchala jsem naše auto a je to pravda. Takže jsem ráda, že mě nestál život. Přiznávám, že od té doby jsem opatrnější a hlavně chytřejší. Nic venku moc nejím a raději chodím do hospůdky na tatranky a ke stánkům na párky v rohlíku.Vaše Daisy