Jdi na obsah Jdi na menu
 

KULÍŠEK

CO JSEM VLASTNĚ ZAČ ?

yorksirek6.jpg

 

Každý Yorkšírský terrier jako jsem já, je živý, hravý, inteligentní, s dlouhou nebo krátkou srstí. Jiskřivý výraz našich očí, nás malých psíků vypovídá mnoho o naší povaze. I přes svůj malý vzrůst a nevinný vzhled jsme velice ostří, dovádiví, odvážní a vždy ostražití pejsci, kteří velice rádi štěkají.

K neznámým lidem se chováme poněkud nedůvěřivě a odtažitě, ale svého pána milujeme nadevše a jsme nervózní, když není s námi.

I já jsem oddaný psík, který ochotně a rád doprovází svoji paničku všude, kam se hne. Spokojím se i s nošením v košíčku nebo speciální tašce, jen když můžu být na blízku tomu svému člověku.

Říkají o nás, že my Yorkshirští teriéři rozhodně nepatříme mezi zrovna nejposlušnější. Jsme velice tvrdohlaví, proto musí být výchova pečlivá a důsledná. Přestože patříme mezi nejmenší psí plemena světa, milujeme pohyb a dovádění. Jsme poměrně robustní a odolné plemeno, které není nijak přecitlivělé, nebo přehnaně náchylné k onemocněním.

Jednoduše jsem dokonalý společník, který se svojí paničkou vydrží celý den třeba v posteli a nebo s ní půjde na dlouhou procházku.

yorksirek5.jpg

 

Když jsem se narodil,Ty sis mě vybrala
a po celý život budu jen Tvůj.
Jestli se někdy zapomenu ve Tvém domě,
omluv mě, jsem ještě malý.
Uvidíš, že až vyrostu, stanu se čistotným a hodným.
Nebudu od Tebe požadovat skoro nic,
trochu pohlazení a kousek jídla.
Výměnou za to budu nad Tebou bdít
a nikoho nenechám, aby Ti ublížil.
Má láska a má věrnost k Tobě porostou.
Ty budeš můj svět, má budoucnost i má radost.
Budeš moje panička a vládce
a já chci být Tvůj ňafík i Tvé dítě.
Bez váhání za Tebe položím život.

Ale prosím Tě, moc Tě prosím - nikdy mě neopouštěj!!!

imag0478.jpg

 

Můj začátek vyprávění a něco mně

 

olsany.jpg

 

Obec Olšany je částí šumperského okresu a tvoří jeho západní výběžek. Leží v krásném údolí řeky Moravy a potoku Hrůzná Voda, lidově zvaném Bušínský potok. Rozkládá se v klínu hor, na západní a severozápadní straně jsou výběžky Kralického Sněžníku a na levém břehu řeky Moravy jsou hory patřící k Hrubému Jeseníku, skupině pradědské. Leží v nadmořské výšce 330 m.
 

A v této obci jsem se já 20. října 2014 narodil. Jak už jsem říkal dali mi jméno Kulíšek, z čehož plyne, že jsem kluk jak buk, pejsek plemene Yorkšírský terier. Narodil jsem se mamince ještě se sestřičkou. Víc nás nebylo.
 

yorksirci1.jpg

 

Když mě vypiplala a mého lumpačení už měla tak akorát dost, zabalila mi do uzlíčku pár granulek "Aport" a pamlsků "Friskies" a poslala mne do Zábřehu na Moravě na vlakové nádraží.
Bylo pondělí 8. prosince 2014, počasí bylo ošklivé, že by ani psa nevyhnali a já musel do světa. Se zvědavostí jsem očekával co mne na nádraží čeká. Přijeli jsme tam autem, byl jsem zabalený v dece, na čumáček mi foukal studený až mrazivý vítr. V odbavovací hale nádraží tam vlezle nebylo. Chodili tam lidé, seděli na lavičkách. Na stropě svítila světýlka, na zdi bylo něco jako televize. "Co tady budu dělat s granulkami?" ptal jsem se sám sebe. Najednou se rozezněl místní rozhlas, nahlásil, že přijel nějaký vlak, ale neviděl jsem ho přijet. Opravdu se mi v hlavě honilo všechno možné. Po chvilce k nám přicházela nějaká paní, v ruce měla džínovou taštičku, koukala z ní béžová psí dečka s tlapičkami. Začala si s námi povídat a pak si mne vzala do náruče, pak do té deky a zabaleného do tašky. Bylo mi tam teplo, ale nevěděl jsem co se bude dít. Pak jsme si šli koupit lístek. Paní co mne přivezla mě pohladila se slovy: "Měj se hezky Kulíšku, budeš teď Pražák".

Pražák? Jak můžu být Pražák, jmenuji se Kulíšek? Honilo se mi mojí hlavičkou. Dál jsem to nestačil promyslet, protože jsem v náručí té paní usnul a probudil jsem se, až v teploučku ve vlaku.
 
yorksirekspi.jpg
 
 

Cesta vlakem utekla a já se ocitl v městě plném zmatku, všude bylo plno aut, autobusů, zvonicích tramvají a spěchajících lidí. Nechápu proč a hlavně kam se ženou? Mám chvátat snad také? Sedím nebo spíše se válím v mé nové džínové tašce, zachumlaný v béžové dečce a nechávám se nosit, no přiznám se, nevím popravdě kam bych měl jít. V tom velkém městě Praze jsem poprvé a neznám to tu.

Od vlaku jedeme po něčem jako schodech, potom podchod, velká hala zase schody dolů do země. No neříkejte mi, že budu bydlet někde v podzemí?
Hele asi jsem se spletl. Z tunelu se valí něco jako vláček, cestující vystupují a my s paničkou nastupujeme. Ozve se čísi hlas, "Dveře se zavírají" a hned se také zavřou. Jsme uvězněni v něčem, co se rozjíždí do černé díry zvané tunel. Co to asi je? Zjišťuji, že se tomu říká metro. Každé zastavení mně probudí z mého snění. Ach jo, tady se nemůžu ani v klidu vyspinkat, to je otrava. "Konečná stanice prosíme vystupte" mně opět probudí. Vycházíme na ulici, je zima, pořádně mrzne, já se krčím v dečce a nemohu se dočkat. Moje malá očka se snaží koukat kolem sebe, ale vítr je nutí, aby se přivírala. 
Po chvilce přicházíme do teplíčka. Vešli jsme do domu, prý to je můj nový domov. Nastupujeme do něčeho plechového, žlutého, mačkáme knoflík a jedeme nahoru. Tomu se říká výtah, dozvídám se. Vystupujeme a hurá do bytečku. Tady je teploučko. Konečně už nikam nemusíme.
Panička mně rozbalila, vyndala z tašky a někam se mnou jde. Ukazuje moje tělíčko, které se strachy ani nehýbe, nějaké velké, hnědé, chlupaté kouli, která se líně zvedá ze země a čuchá ke mně. "To je Edoušku tvůj kamarád", říká panička. Koule znuděně zívne, olízne mi hlavu a opět uléhá a přemýšlí o čemsi, co mi je utajené. 

 

Zrzavé tělo, které si mne po mém příjezdu nikterak nevšímalo se jmenuje Edoušek. Nechá si říkat generál a také se tak někdy prý chová. Má na všechno svůj osobitý názor a od nikoho si do toho nenechá mluvit. Co chce si vyřve a všeho dosáhne. Takže pokud si něco umane, nedá pokoj dokud se mu to nesplní. Jo budu se muset ještě mnoho učit, abych byl šikovný klučík a měl také taková privilegia jako Edánek.

V bytečku na mne čekalo nejen teplíčko a útulno, ale měl jsem zde v pokojíčku připravený můj malý pelíšek a velkou spoustu hraček. Je pravda, že jsem malý tak si musím hodně hrát, abych se stal velkým klukem. Míčky,  plyšáčci a pískací kostičky a mnoho dalších věcí, co vás jen napadne. To byla nádhera moje očíčka nevěděla na co se mají podívat dřív. Stal se ze mně "Pražák" a k tomu navíc jsem byl šťastný klučík mojí nové paničky.

Při té mé velké radosti mi Eďan ovšem nezapomněl sdělit, že všechno pro mne obstaral on sám, aby se mi u nás líbilo. Přiznám se, že to nemělo chybu, černá labradorka Peginka si mně pletla s plyšáky, které ráda olizuje. Moje hlavička byla celá mokrá, jak kdybych právě vylezl z koupele.

Zkrátka nádhera na kterou se nedá zapomenout.

Ze všech těch dojmů mě vyrušila panička slovy: "Tak pojď, jdeme papat a pak se jde spát."

Dostal jsem moje nové granulky, které jsem předtím nikdy nepapal, zapil je vodou a usnul jsem pod tíhou dnešních mých zážitků jak štěně. Proč jak, v osmi týdnech jsem vlastně malé štěně, ještě určitě byl.

 

Jak jsem se víc skamarádil s Edánkem

Spal jsem jak nemluvně až do rána. Probudil jsem se v mém novém pelíšku, okolo mne byla ta velká spousta hraček, které tam na mne včera čekaly. Rozhlížel jsem se po pokoji a uviděl jsem nahoře nade mnou zrzavou nohu. Čí asi je ta nožka? Ptal jsem se sám sebe. Pak mi došlo, že to bude noha Eďánka. Ležel rozvalený na posteli vedle paničky a všichni spokojeně spali v postýlce. Pisklavým zasténáním jsem zavolal: "Edo proč jsi tak vysoko? Co to je, já chci taky k vám, bojím se tu sám!" Odpověď byla rychlá a stručná: "Tak si sem vyskoč a rozval se tu taky vedle mě." a spal dál. Vyplašeně jsem se díval na tu velkou výšku, kde ležel. Přiznám se vám, byl jsem si jistý, že to moje malé nožky nevyskočí. Zakřičel jsem proto na Edu: "Prosím tě pomůžeš mi se tam dostat nevím si rady?" Něco odsekl a odfukoval dál. Pak mu to asi přišlo hloupé mě takto odbýt a proto slezl a začal mi dávat rozumy jak se to má udělat. Zkoušel jsem všechno, postavit se na tlapičky, odrazit se a vyskočit, škrábat a podobně. Nic mi nešlo. Dopadlo to nakonec tak, že jsem si vyhoupl na Edova záda, ten se nadzvedl a já skočil na tu postel. Hurá dokázal jsi to štěkl Eda a šel si opět lehnout na své původní místo. Moje radost byla veliká a já si uvědomil, že je to můj kamarád.

 

Vánoce

Slovo vánoce jsem neznal. Co to je mi řekl až Edoušek a Peginka. Jsou to vlastně dny, kdy jsou si lidé blíž. Dávají si dárky a mají radost. V pokoji stojí stromeček, má svíčky, ozdoby a vše tak pěkně svítí, leskne se a bliká. Voní cukroví a je pohoda. Den kdy se dávají dárky je Štědrý den. Já byl takový dárek pro moji paničku. Bydlím tu od 8. prosince a přesto jsem skončil v džínové tašce pod stromečkem. "Jsi dárek Kulíšku pro paničku víš", slyšela moje ouška slova páníčka. Byly mi dva měsíce a čtyři dny. Tak malé štěňátko a jak velkou radost udělá. Panička byla ráda, pusinkovala mne a hladila. Tulil jsem se taky a hlavně jsem čekal co bude dál. Pod stromečkem leželo ještě pár balíčků. Co tam je a pro koho. O slovo se hlásil Eda: "Chci dárky a je tam jídlo?" Nedočkavě se vrhnul pod svítící stromeček a prohraboval se vším co tam bylo. Vylovil velkou kost a hned se do ní pustil. Peginka byla zdrženlivější a tak jen nenápadně okukovala a přemýšlela, zda ten medvídek, pejsek, kuřátko jsou pro ni. Nakonec se odvážila a zalovila sama pod stromem a vytáhla také kost. Nadšeně ji chytila a utíkala do vedlejšího pokoje ji papat. Já dokonce taky dostal dárek. Měl jsem tam pískacího pejska a mobil. Já mám takovou radost. Mobilem můžu telefonovat všem kamarádům. Moje první vánoce utekly jako voda a mně se moc líbily.

 

Při hraní být hlídaný to mne kamarádi nebaví 

Jak víte, jmenuji se Kulíšek a to souvisí s mojí rošťáckou povahou. Když chci tak poslouchám, když nechci tak dělám, že se mne to netýká. Panička jednu chvíli přemýšlela i o tom, že neslyším. To se ale spletla. Já mám ouška nastavená a slyším i to co lidé ne. Proto mne tak moc nebaví, když jsem stále hlídaný. I u hraní her mne hlídá Edoušek. Nemůžu udělat nic bez jeho dohledu. Je to prý jeho hra a tak si musím hrát jen když on chce.

imag0847.jpg

A protože se do té hry dávají granulky, pak se přiklopí a já mám za úkol je vyčmuchat, Eda u mne proto leží a představuje si to asi tak, já je najdu, on je sní. Jo to je spravedlnost, je to jeho hra a já s ní mám zápasit, aby on si nacpal bříško.  Neznamená, že když mi dělá schůdky, abych se dostal na postel, že mu budu takto sloužit. 

Raději si budu hrát s něčím jiným, vymyslel jsem si a pak mě nebude tak kontrolovat. Omyl, našel jsem si pískací míček, přišel Eda a byl jeho. Tak co já vlastně můžu. Řeknu tedy paničce, ať mi koupí moje hračky a já je budu hlídat a nepůjčím je nikomu ani Edouškovi. Peginka také své plyšáky nepůjčuje.

 

 

 

 
 
 
 

 

 

 

 

Příspěvky

Eda si vymyslel chatičku a dovolenou

16. 10. 2016

 
Celý příspěvek | Rubrika: KULÍŠEK | Komentářů: 1

Když už se zpátky Eda nevrátil !

1. 2. 2017