Když už se zpátky Eda nevrátil !
1. 2. 2017
Byl 12 prosinec 2016 a můj kamarád Eda jen leží a snaží se přežít den. Večer je to ještě horší, už se ani nemůže postavit na nohy. Nezbývá než se vydat do opravny psů do Klíčan. Přijel taxikář, Eda se pomalu sune s paničkou k autu, s vypětím všech sil nastupuje do auta a odjíždí někam, kde mu snad pomohou. Jediné co mi řekl bylo čau kámo, brzy se vrátím neboj. Společně s paničkou odjížděl a já se za ním smutně díval z okna kuchyně. Koncová světla auta zmizela ve tmě večera. Já sám, tedy s Peginkou čekal na jejich návrat.
Velká prázdnota se rozlila v mém psím životě. Můj velký kamarád, který se mnou byl od mého příchodu do Prahy, mě tu nechal a já zůstal sám jak kůl v plotě. Co já budu dělat?
On byl velký, já maličký a přitom všem jsme si tak dobře rozuměli. O tom jaké velké lumpárny mě učil, by byla dlouhá povídka. Jeho chytrá hlava a mohutné tlapy mne chránily na každém mém kroku. Už jsem Vám psal minule, jak mne stále hlídá. A teď najednou ne. No nicméně moje lumpárny nabírají na dokonalosti. Přes den spinkám a v noci vyvádím, běhám, skáču a pískám hračkami. Vůbec mě nezajímá, že ostatní chtějí spát. Mám takové křesílko s krtečkem, přes které se dostanu až do paniččiny postele. A můžu tam dovádět jako na trampolíně. Hop sem, hop tam lidi vstávat chci si hrát.
Málokdy to zabere, ale když se zadaří, tak mi panička hází hračku a já pro ni běhám a je legrace. Aportování to mám rád. Po Edovi mi zbyly balonky nebo spíš, že by mi je tady nechal? No nevím přesně jak to je, ale jsou moje.
