DENNY PŘÍTEL A POMOCNÍK
Oli nám poslala fejeton, protože si myslí, že by Vás mohl zajímat.
Napsal ho jeho pán.
Oli Dennyho důvěrně zná a nikdy na něho nezapomene!! 
Jmenuji se Denny a jsem Labradorský retrívr. Je mi již devět let. Mám krásné vzpomínky, o které se s Vámi chci se svým páníčkem podělit, to ještě, když jsme byli spolu. Teď už s páníčkem nejsem, protože už nemůžu sloužit, mám dysplasii 4/4 a je mi ouvej. Proto žiji u jeho přítele, kde je zahrada, mám tam větší klid, než v Praze na sídlišti. Po páníčkovi se mi moc stýská, ale ten nový není o nic horší, naopak, má mě též moc rád a stará se o mě vzorně. V sekci Video si můžete prohlédnout, jak miluji vodu a plavání v rybnících. Tak pojďme společně vzpomínat a snít.
Kdy už ten můj pán otevře alespoň na chvilku oči, když spí a já chci ven, tolik se mi chce jít běhat a potřebuji čůrat a kakat a on si tu klidně spí. Tak to musím patřičně dát znát, procházením se, po místnosti a strkáním čumáčku do jeho obličeje. Snad ho přesvědčím (jak krásné, kdo zažil, pochopí.)
Kam to jdeme? Do práce, aha? Už zase? Nebaví mě pořád ležet někde pod stolem a čekat, až můj páneček uzná za vhodné, že mě konečně po osmi hodinách vyvenčí, když to v centru města nejde. Co mám dělat, dává mi papání a má mě moc rád. Tak raději sklopím ouška a do té zatracené kanceláře ho dovedu.
Fuj, ty divné pachy od těch lidí, co mě pořád hladí, nemám rád, ten cizí člověk mi nikdy nic nedal, nemůžu u něho spinkat, a proto on nepatří do smečky. Jen se na něho krásně jakoby usměji, abych v něm vyvolal pocit, jak je vše milé a harmonické.
Přišla návštěva, prý pracovní, ale ouha, chlebíčky tak voní! Ach jo, tiše jsem si povzdechl, raději se nehnu z místa, seč bych dostal moc vynadáno. Musím si počkat na večer, to mně dá pán zase granule, co zhltnu tak rychle, protože to jinak neumím. Jsou prostě fajn a chladná voda mi stačí. Jak jdeme z práce, tak mě pán stále diriguje, mluví na mě divné věci, prý hospoda, co já vím, co to je? Nějaký člověčí pomocník nám ukázal cestu do Branického sklípku ve Vodičkově ulici, ale mně se tam vůbec nelíbilo. Samé schody dolů, dýchat se tam nedalo, lidé tam pálili něco tak hnusně smradlavého, a tak jsem si raději vlezl pod stůl, abych ten kouř cítil co nejméně. Páníčku, co mi to děláš, já tu tak pokojně spím, čekám, až mně dáš tu mojí misku a ty mě chceš představovat takovým člověkům, co se tak divně tváří, mají pohyby, jako by snad neovládali svá těla a ještě jim tak ošklivě páchne dech a z toho všeho i můj kožíšek? Ach jo, mám to ale osud. Ale tebe odvedu domů, neboj se, jsem cvičený vodící pes a vodění mě baví. Ta miska plná krmení mi za to stojí.
Je tma a vedu toho svého pána do bydliště. Halo, chci se venčit, prosím! Moc prosím! Pán to ví a pustí vodícího pomocníka na volno. Pán čeká, čeká, nemůže se dočkat. Asi za 10 minut Denny přiběhne s takovou radostí, až mu olíže ruku. Vydají se směrem k domovu.
Fuj, co to je, já tu mám tak špinavou misku? Z toho pít nebudu, raději si zase lehnu na pelíšek. Pán si mě vůbec nevšímá, dívá se na ty divné obrázky, co tak kmitají a krmí se něčím co šustí. Já už to nemůžu vydržet! Zvedám se a dívám, co to ten člověk má?
Je, Denoušku, ňufíku, aha, já Ti ještě nedal granulky a ukaž, no ano, voda je stará, dám ti novou. Ty chlupáči jeden, kvůli tobě jsem neviděl ukončení soutěže Superstár, ale to nevadí, můžu si to pustit ze záznamu z DVD. Když pro mě děláš tak nenahraditelnou službu, tak mi je nějaký pořad v televizi ukradený.
Uvědomil jsem si, že toho bylo za dnešek dost a odebral se před návštěvou koupelny na WC. Jak je to mým zvykem, nezavřel jsem za sebou dveře, abych slyšel všechny zvuky z bytu a v tom nejlepším mi udělal můj zvířecí miláček překvapení. Strčil svým čumáčkem do mezery mezi dveřmi a futry. Chtěl mi asi říci něco, jako, ty tu kakáš doma, a já nesmím? Hluboce jsem se zastyděl, Dennyho jsem poslal na místo a parfemovaným papírem si utřel pozadí. Po běžné hygieně ve sprše se mi při pomyšlení na příhodu z WC přeci jen zachtělo s Dennym ještě dojít ven, i když tam sněžilo a foukal prudký vítr. Ukázal jsem mu vodítko, navlékl jsem si zimní boty s mačkami a nechal jsem ho vyvenčit. Když jsme přišli zpět domů, otřel jsem mu ťapky, do kterých jsem následně vetřel jelení sádlo a bouchnul jsem se sebou do postele. Po 16-ti hodinách různých aktivit jsem vytuhnul jako malé děcko, nebo snad, jako ten pes. Unavený, ale spokojený.
