SMUTNÁ ZPRÁVA Z 12. PROSINCE 2007
Ahoj mí psí kamarádi,
Zdravím vás opět po delší době. Ale stala se mi taková věc. Odešel mi můj drahý, milovaný, velmi chytrý kamarád. Také o něm píšu v mých povídkách je to moje i mé paničky velké zlatíčko Dennoušek. Zapsal se do srdíčka i dušičky. Přestože jsem ho pár let neviděly, měly, máme a budeme ho mít rádi i když tu s námi není. Odešel do psího nebíčka, náhle, po velmi těžké nemoci. Naposledy usnul odpoledne dvanáctého prosince 2007.
Přiznám se vám, že předvánoční čas bývá veselý, plný radosti ale u nás byl smutný, plačtivý a s paničkou nic nebylo. I já jsem si posmutněla a ponaříkala. Přesto že to je těžké, je to život. Panička mi vysvětlovala, že je mnohem lepší, když je v nebíčku a nic ho nebolí, než kdyby se trápil tady na tom světě. Taky říkala, že je nespravedlivé, když nás pejsky trápí vesměs lidské nemoci a přitom my pejskové nevymýšlíme vůbec žádné nesmysly jako lidé. No ale co s tím nadělat. Je to tak a změnit to můžou zase jedině lidé.
Teď mě tak napadlo, že tu s námi Dennoušek je i když tu vlastně není. Svým způsobem jsem si na to zvykla už předtím, ale to jsem měla jistotu, že je u dobrých lidí na zahradě a má se dobře. Teď tu sice opravdově mezi námi není, ale já bych mu chtěla touto cestou vzkázat, že jsme ho měli všichni moc rádi a myslíme a jsme s ním stále. Olinka doufá, že se tam spolu někdy setkají a jejich kamarádství bude pokračovat.