Září 2015 - MARIÁNKY HURÁ, JSEM NA DOVOLENÉ
Už od vlakové zastávky jsem viděl dvoupatrový barák, který byl naším cílem. Honem jsem přeběhl koleje a mířil si to k brance do zahrádky.
Vyběhl pár schůdků a honem zazvonit. Nejdříve se ozvalo hlasité štěkání psí smečky, která tady asi bydlí, ale to prověřím později. Poté přišla usměvavá paní, která nás mile přivítala, nás hafany pohladila a všechny zavedla do druhého patra. V chodbičce byla lednice, vařič a konvice. A rovně se šlo do pokoje. Musím vám říct, že jsem byl překvapen, když paní prohlásila: „Připravila jsem pejskům postýlku, tak snad se jim tu bude líbit.“ To víš, že se mi tu bude líbit, blesklo mi hlavou a už jsem se šel rozvalit na postel. Pokojíček byl v podkroví a to se mi moc zamlouvalo. Chvíle válení, pak vybalování dobrot z batohu a už bych šel běhat ven. Ono totiž to je tak, kdysi mi Olinka vyprávěla, že s paničkou několikrát byla v Mariánských Lázních a jak byla šťastná, probíhala se parky, chodila na oplatky a minerálku. Očekávám od toho to samé. Tak honem, žádné loudání letíme na trolejbus s rychle do města na oplatky. Jídlo to je moje, když ho vidím, neodolám. Brumlal jsem a nedočkavě přešlapoval u dveří pokoje. Peginka a Kulíšek se přidali a když bylo vše v lednici a ve skříni uklizeno , konečně se vyrazilo ven na procházku nebo spíš obhlídku města.
Po seběhnutí schodů a vykulení se ven ze dveří domu, jsem se rozhlédl a upaloval doleva k zastávce trolejbusu jak mi poradila panička. „Zrovna přijíždí“, volal Kulíšek, když uviděl ohromnou věc, podobnou autobusu, která se k nám blíží a je spojená s trolejemi jako tramvaj. Nikdo z nás tří pejsků trolejbusem nikdy nejel. Vlastně to byla pro nás premiéra. Nastoupili jsme do trolejbusu a uháněli do centra lázeňského města. Cestou jsme viděli po levé straně silnice hotely, restaurace, prodejny dárků a jiné obchůdky. Na pravé straně bylo vidět lázeňský park, který vede celým městem.
Dojeli jsme ke kolonádě, natočili si minerálku nebo nejdřív byly oplatky? Po pravdě to si nepamatuji. Ale asi oplatky byly dřív, ta voda mě tak moc nezajímala a nelákala. Jo už to vím přesně, od trolejbusu se šlo do oplatkárny, dal jsem si jednu bílou a jednu čokoládovou oplatku a taky si koupil krabici bílých sebou. Pak si šla panička natočit tu Rudolfovu nebo Karolíninu minerálku, to je v podstatě jedno voda jako voda. Ochutnal jsem jí, ale kohoutovka je podle mne lepší. Nevím proč Olince tak chutnala a dokonce se v Rudolfce i koupala. To nechápu jak se do toho umyvadla vešla. Možná se koupala jinde to si nepamatuji. Běželi jsme po kolonádě a vůbec nám nevadilo, že tu je cedulka, která zakazuje tady chodit všem psům. Já tedy nevím, ale my nejsme jen tak nějací psi. Peginka je fenka té se to netýká, stejně jako Olinky a Kulíšek je malý špunt, toho každý přehlédne, pokud zrovna neječí. S hlavou vzpřímenou jako žirafa se rozhlížím a koukám okolo sebe. Všude spousta lidí chodí sem a tam. Co budeme dělat dál, ptám se. Jdeme parkem z kopečka a uhýbáme na hlavní třídu. „Už mne to nebaví“, říká Peginka. „Chceme na trolejbus“, přidáváme se společně s naším mrňousem a zastavavíme na zastávce. Tu umíme najít bezpečně. Jede trolejbus hurá do něj a jedeme, nevíme kam jede a to nám nevadí. Zavezl nás ke Kauflandu. Super nakoupíme si a pak jedeme do penzionku. Utahaní jsme dojeli domů a honem skáčeme do naší připravené postýlky. Očíčka se nám zavřela a my chrupkali až do rána.
