DEN HANDICAPU V ČESKÉM KRUMLOVĚ
Den Handicapu v Českém Krumlově
Dnes vám povím, jaké to bylo, když jsme jeli na výlet,za poznáním Českého Krumlova. Bylo 10. září 2006 a moje panička zařídila prohlídku zámku a hradu v Českém Krumlově. Nejdříve jsem nechápala proč zrovna v tomto termínu, avšak záhy mi to bylo jasné. Konaly se tam dny handicapu pro postižené občany.
Co to všechno obnášelo a jaké to bylo, hlavně pro nás pejsky vám budu vyprávět.
Den předem si moje panička usmyslela balit batůžek, že prý aby byl připravený na zítřek. No a proč ho máme plnit dnes, když jedem zítra, pomyslela jsem si, ale musela jsem asistovat, čmuchala, koukala a všemožně se pletla pod nohy, jen abych se dověděla, co budeme brát sebou. To nebudete věřit, co všechno tam bylo: miska na vodu, piškotky, deka pro nás na cestu, prázdná umělohmotná láhev, tu většinou máme vždy naplněnou vodou. Nechápala jsem, proč není plná, ale brzy jsem to pustila z hlavy, když tam přibyly i buvolí kosti pro nás pejsky. Daisy ze začátku taky běhala a snažila se sledovat dění, potom se však uvelebila v křesle a spala.
Časně ráno, po tom co jsme vstali, se mi vyjasnila i záležitost s lahví, když do ní páníček Daisynky nalil vodu. Panička zabalila ještě řízečky, nějaké to ovoce a zeleninu a pití pro ni a páníčka, byli jsme připraveni vyrazit. Bylo něco okolo páté hodiny ranní, šli jsme na metro a jeli na Hlavní nádraží. Vlak jel okolo šesté hodiny, ale můžu vám říct, že je to fakt ošklivé nádraží, celé špinavé, nosíky nás svědily od těch odporných pachů, kterých je tam spousta a mezi tím cítíte vůně pečících se klobás, párků v rohlíku a řadu jiných dobrot, které tu čekají na hladové cestující. Ale můžu se vám přiznat, že jsem ani neměla chuť si něco dát. Velkou práci nám dalo projít mezi ležícími lidmi, co mají nádraží jako noclehárnu. A pak už hurá do vlaku. Našli jsme náš vagón a kupé, ve kterém jsme měli zařízené místa. Musím říci, že po dohodě s Daisynkou bylo zabrané celé a nikoho jsme tam nechtěli již pustit. Všichni jsme se uvelebili na sedačky, my psí holky dosati deku na sedadlo. Nalili nám vodu do misky, připravili jsme jídlo a pak se Daisy uvelebila hned vedle okna na lavici a já naproti vedle mojí paničky, aby nebyla moc daleko a měla jsem jí pod dohledem.
Cesta ubíhala rychle, a když chtěl někdo vlézt do našeho kupíčka, obě jsme začaly dělat haf, haf, haf: jednoduše rachot, že si to hned každý rozmyslel a šel raděj dál. Do cíle naší cesty jsme dojeli tedy obzvlášť pohodlně, včas a dokonce jsme se všichni dospali. Daisynky páníček měl strach, zdali vše najdeme, ale měli jsme dohodnuto, že na nás počká jeden
dobrý kamarád Dan z Českého Krumlova a provede nás
městem.
Vystoupili jsme z vlaku a vydali se společně ke středu města.
Šli jsme z takového velkého kopce dolů, sotva jsme to
ubrzdily, jak nám psím holkám klouzaly nožičky po té dlažbě. Kamarád Dan nám cestou povídal o městě a právě v tomto místě nám říkal, že tam před více než třiceti lety byl eskalátor, jako je dnes v metru. Později ho prý zrušili a teď se musí chodit pěšky. Ulicemi jsme šli pomalu až k bráně do zámku. Podívali jsme se na medvědy a pak už jsme šlapali do kopce
na nádvoří a okolo divadla dál na hrad. Šli jsme do zámecké
zahrady. Zde začínala prohlídka hradu a zámku. Byly tu dřevěné dveře, takové starodávné, kovaná klika a panty. Byla jsem zvědavá, co za nimi bude. Dan nám řekl, že se tam tudy většinou nechodí. Když se dveře otevřely, čekal nás krásný pohled do vrchní chodby Plášťového mostu.
Kdo neví co to je Plášťový most tak tomu povím, že to je v podstatě most a má několik vrstev na sobě postavených, jako například chodeb či průchodů obloukových. Prý to bylo kvůli majitelům, aby mohli jednoduše chodit do vyšších pater. Tedy to byla nádhera. Chodba byla dlouhá, po stranách byla malá okénka, zrcadla a malé lampičky a portréty šlechty. Podlaha byla dřevěná, naleštěná a jak nám klouzaly pacičky, to byla legrace. Došli jsme do salonů Rožmberků a podívali jsme se, kde a jak bydleli, viděli jsme přijímací salon, pracovnu, ložnici a další krásné místnosti. Vrcholně barokní Baldachýnový salon si mě taky moc získal hlavně svou pohovkou s baldachýnem, podle níž se jmenuje. Jeho prostor byl určen především k návštěvám a společenským konverzacím. Dokonce jsme viděli i velký, zlatý, kočár. Představila jsem si jak to je krásné, jet takovým vozem. V televizi ukazují, jak tam jede král s královnou, ale ono to bylo úplně jinak, Zlatý eggenberský vůz, který nechal zhotovit Jan Antonín Eggenberg v Římě roku 1638, byl určen pro knížete, který jel do Říma za papežem. Celý se třpytil, ale nedalo se k němu jít blíž. Byla to nádhera, kterou stálo za to vidět.
Potom jsme šli do podhradí, stáli jsme u Vltavy a já se nestačila divit. Hrad se tyčil na kopci, viděla jsem velkou věž, a také ten nádherný Plášťový most ze zdola se zdál tak velký. Krása a moje očíčka na ní koukaly a nemohly se vynadívat,
na tu nádheru. Vltava hučela, a mě bylo velké vedro. Řekla jsem si, že se trochu ochladím a hupsla do vody. Chvilku jsem se cachtala a pak vylezla a oklepala si vodu z kožíšku. Vyrazili jsme všichni do restaurace, kde se ti naši dospěláci najedli, my jsme také nepřišly zkrátka. Prošli jsme se okolo řeky a pomalu vyrazili na zpáteční cestu směr nádraží.
Vlak přijel brzy, my vesele vyskočili do vagónu a utíkali do kupé. To jsme celé zabrali jako ráno a ujížděli k domovu. Utahaní za celý den jsme dorazili domu, dali jsme si naše psí papání a ulehli do postýlky.
Můžu vám říct, že o zážitky nebyla nouze a pokud někdo chce tak ať se tam vypraví taky. Je to vždy okolo 8. září každý rok. Já se těším, že tam brzo pojedu a uvidím něco nového a nepoznaného.