MOJE PSÍ DOUPĚ

Baf, tak už jsem zase tady a budu pokračovat ve vyprávění.

Od toho dne, co jsem tak trochu zazlobila, uteklo několik dní. Mezitím jsem si užívala klidu, odpočívala jsem a nabírala síly do nové práce. Je to asi tak, jako u Vás lidí, když měníte zaměstnání.

Naslal prosinec 2000 a učitelka mě vzala ven, nastoupily jsme do auta, jely dlouho a najednou stojíme a ona říká: "Oli, vystupujeme". Byla tam ulice, spousta domů, všechny byly vysoké, ale každý měl jinou barvu. Některý byl žlutý, jiný bílý a taky šedý. Došly jsme zrovna k tomu baráku, který se mi vůbec nelíbil. Měl ošklivá okna, neměl balkonek, abych si tam mohla lebedit a vchodové dveře byly oprýskané. "Proč to Ti lidé neopraví?", řekla jsem si.  Chvíli jsme čekaly, protože ty odporné dveře někdo zamkl. Já měla mezitím čas zvědavě okukovat okolí a zároveň dumala o tom, co tady vlastně děláme.

Najednou se dveře otevřeli a z nich k nám přichází nějaký člověk a s ní se začíná má učitelka bavit. Tu najednou zazní mé jméno, zpozorním a slyším, jak říká: "Tak toto je naše fenka Olinka,"  - představila mě té paní, a ta se usmála a pohladila mě se slovy, "Oli, to jsem ráda, že jsi tu", a přitom, jak mě hladila, zalovila druhou rukou v kapse.  Co myslíte, že hledala? Každý pejsek je zvědavý a čuchá, netrpělivě očekává, co to bude a má největší radost z dobroty. "Jé, hurá, je tam piškůtek, ten já mám moc ráda, jen, aby byl pro mě", myslím si. Dostala jsem ho a řekla jsem si: "Snad není jen jeden, možná tam budou i další, vždyť je cítím i přes tu bundu, co má ta budoucí panička na sobě - budu se snažit a uvidíme." Přiznám se Vám, že jsem si hned pomyslela - to by bylo dobré mít stále pamlsky.

Je pravdou, že jsem pak musela ukázat svojí šikovnost v práci. Šla jsem po ulici, hledala přechody, schody, dveře, dávala pozor na překážky, díry a přitom jsem usilovně přemýšlela, jak to udělat, abych se té paní zbavila.  Přišla jsem na nápad, že se budu vyhýbat všemu, co uvidím - kelímku, papíru, jednoduše nepořádku, co hloupí a nepořádní lidé nadělají po ulicích. Někdo si řekne, že je to hloupost, ale já se chtěla opravdu předvést a zapůsobit. Průběžně jsem papala piškůtky a to se mi líbilo - bylo to jako odměna.

Zdálo se, že vše bude fajn, já bych se nechala i přemluvit, abych tu i dnes zústala, ale co se nestalo. Paní se loučí a učitelka mě bere zase do auta. "Nerozumím tomu, co to?" Byla jsem z toho smutná, několik dní jsem prosnila a znovu se mi vracela myšlenka, co jsem provedla. Za pár dní jsem tu paní potkala znovu. Vše bylo krásné - dostala jsem piškotek, ukázala jí další moje dovednosti a z celého mého psího srdíčka doufala, že tenkokrát to snad zabere a já tu zústanu. Kdo by si mohl myslet něco jiného? Šly jsme se podívat i do toho domu, kde  ta paní bydlí, ale povím Vám: "Jestli si někdo myslí, že to dopadlo lépe, než minule, tak se plete." Učitelka mi řekla: "Oli, rozluč se a jdeme." Začala jsem psí manévr, lízala jsem a tulila se k dnes již mé paničce, dávala jsem ji znát, že se mi líbí - ale vše bylo zbytečné. Jen mě pohladila, dala mi piškůtek na rozloučenou a řekla mi: "Zase brzy přijď, Oli".

Měla jsem v mé psí hlavičce zmatek. "Co to má být, tak chceš mě, nebo ne, já se Ti tak ukazuji, jak jsem šikovná a ty mně řekneš takovou hloupost - zase brzy přijď?, copak sama můžu?" Celý týden nestál za moc radostí, jen jsem polehávala, snila o tom, jaké by to bylo krásné být se svojí paničkou a když mě to přemohlo, usnula jsem.

Pokud se Vám to zdá divné, tak nyní to přijde - to se budete divit, co se stalo, já jsem se divila též a měla jsem i strach o to, co bude.

Byla neděle 15. prosince 2000, to vím přesně, na ten den se nedá zapomenout. Učitelka mi řekla: "Tak, Oli, sbalím ti batůžek a jdeš od nás do světa". Kdo by se nezalekl? Tam, co bych byla, mě nechtěli, teď mě vyhazujeteš i ty? Na tu, na kterou jsem se mohla spolehnout? Nebylo mi dobře, prostě hrůza, věřte mi.

Do batůžku mi moje učitelka dala kobereček, zelenou žabku, co byla mojí nejmilejší hračkou, kartáč na česání srsti, postroj, vodítko a také nezapomněla přibalit náhubek. Vidím to a křičím, co mi síly stačí: "No teda, košík fuj, to nechci, ten si tu nech!" Ale protože jsem se zlobila v psí řeči, nebylo mi to nic platné. Jel se mnou.

Pokud si někdo myslel, že mě moje učitelka jen tak někam vyhnala, tak to rozhodně ne! Jely jsme do té ulice, kde stál ten odporný barák s těmi dveřmi, co je lidé zamykají. Vyšlapaly jsme celkem osmdesát schůdků a šly jsme do bytu. Tam mi do pokoje k posteli dala učitelka kobereček a hračku, na věšák v předsíni pověsila zbytek mých věcí. Já tam stála jak v jiném světě. Byla jsem tam, co jsem si přála. Panička mi ukázala, kde je miska na vodu a kde je papání. Poté se mě zeptala: "Oli, jak se ti tu líbí, a chceš tu být se mnou?"

"Jupí, to víš, že chci, chci tu být s Tebou a moc!", a protože to bylo opět psí řečí, které nikdo nerozumí, tak jsem paničku olizovala a tulila se k ní na důkaz mého zájmu s ní být. Dohodla se s učitelkou, že si mě tu nechá a já jsem opravdu po velkých útrapách nikam nemusela - nikam jsem už nejela.

Zústala jsem v bytě, celý jsem ho prolezla, pročuchala a našla jsem tam i jednu kočičí dámu, která se jmenovala Adélka. Staly se z nás kamarádky a lumpačily jsme spolu.

Večer šla panička spát do její postýlky a já měla spát na mém pelíšku.  Nemyslete si, tři hodiny jsem ji přemlouvala, olizovala ji a snažila se k ní vetřít. Pak panička nadzvedla peřinu a řekla: "Tak pojď ke mně, ty moje Olinko". Měla jsem velkou radost, skočila k ní, přitulila se a sladce jsme usnuly. Takto nám to vydrželo dodnes, i když někteří lidé tomu nechtějí rozumět, ale já jsem šťastná, že s ní mohu být.

A ten kobereček, co jsem si přivezla, jsme vyhodily, protože byl vlastně k ničemu.

Příště se dovíte, jak se mi v novém bydlišti žilo a co všechno jsem vyčmuchala.