Moje první vánoce
První vánoce
Osm dní uplynulo jako voda a byly tu svátky vánoční. Dvacátý čtvrtý prosinec je štědrý den a já ho očekávala s velkým napětím. V mém psím životě to podle kalendáře byly již druhé vánoce, ale atmosféru vánoc, vše co s tím souvisí jsem zažívala poprvé a tak jsem stále běhala a čmuchala po celém bytě a hlavně se rozhlížela, co kde najdu buď hezkého, voňavého a dobrého, abych to mohla ochutnat a rovnou spapat.
Při mé obhlídce jsem v obýváku pod skříní našla zabalené balíčky různých velikostí, v pestrobarevných papírech a dokonce měli i stužky a vše bylo tak tajemné. Začmuchala jsem pořádně a ucítila nějakou mňamku. Když jsem se snažila k ní propracovat, přiběhla kočička Adélka a řekla: „Neblbni, nebudeš mít večer žádný dárek a hlavně naštveš paničku. Pojď, radši za mnou něco ti ukážu.“ Tak jsem si dala říct, rozhlížela jsem se dál po pokoji, V rohu stál velký strom, ozdobený kulatýma a barevnýma ozdůbkama, právě tam mě Aduška vedla. Stoupla si pod větev a řekla mi: „Koukej, co udělám!“ Očima jsem se dívala přímo, na ní a v tom vidím, jak zvedá tlapku a bouchla do velké skleněné koule. Tak jsem se lekla, až jsem začala křičet na celý byt: „Neblbni, rozbiješ to a co pak!?“ Muselo to být asi hodně slyšet, protože panička hned přiběhla a ustaraně se ptala, co se stalo. Přitulila jsem se k ní a šeptem jí to pověděla, proč ten křik. Vysvětlila mi, že se nemusím bát a hlavně nemáme raději ke stromku chodit, když tam nikdo není.
Pak moje očička zůstaly koukat na ten strom, u kterého jsme předtím stály. Byl opravnu nádherný, celý se leskl, byly na něm svíčky, cukrátka.
Jak jsem se moc těšila na všechny ty pamlsky, co se tu ukazovaly. V krabičkách jsem vyčuchala cukroví, mňam to vonělo. Kdo by si nedal. Aby mě to nelákalo, sedla jsem si před sporák a sledovala dění. Vařilo se něco jako jatýrka a tak mě napadlo, zda toho ti lidé již nemají dost. Ptala jsem se sama sebe, kdo to všechno sní, asi jim budu muset pomoci. Netušila jsem, že něco bude taky, opravdu pro nás zvířátka.
Přiblížil se večer, všechno se nanosilo ke stolu, pak si všichni sedli a začala slavnostní večeře. Lidé jedli knedlíčkovou polévku, salát s kaprem, či klobásku vinnou pěkně opečenou. Já měla v misce jatýrka se zeleninou a kolínky. Jedla jsem celá nadšená, mlaskala blahem a doufala, že to tímto nekončí. Aduška mi prozradila, že je to teprve začátek. Ten kdo by si myslel, že kočička nedostala nic, se plete. Dostala jatýrka a kočičí granulky. Oběma nám to chutnalo, to se ví. Netrpělivě jsem očekávala, co nastane teď.
Adélka mezitím odběhla do pokoje a lákala mě tam taky, šla jsem za ní. Ukazovala mi tajně, že ty barevné balíčky, co byly pod skříní, tam už nejsou. Divila jsem se co je to za hloupost, vždyť to cítím, někde být musí. Rozhlédla jsem se kolem a hurá, už vím, kde jsou. „Koukej pod strom“ křičela jsem. To jsi tomu dala, panička bude naštvaná, že tu slídíme. Pro jistotu jsem si lehla k balkonovým dveřím, kdyby přece jen ten můj křik panička slyšela, aby si myslela, že šlo o něco jiného.
Dumala jsem o tom, jestli ti lidé nejsou divní, že tam pod tou almarou byly ty balíčky tak pěkně skovaný a teď se jen tak poházeně, povalují pod stromečkem. „Nerozumím tomu“, říkala jsem Adélce. Ta se jen usmívala a bavila se hrou s ozdobami.
Z mých myšlenek mě vytrhl hlas paničky, jak říkala: „Oli jdeme, ven poběž!!“
Co to je zase za hloupost, teď když je tu tolik dobrot, proč já nechci. Nikam nejdu, snažila jsem se vyjádřit svůj názor na věc. Ale vše bylo marné. Panička si pro mě došla, vzala i Aduši na vodítko a honem do výtahu. Jelo se dolů a šlo se před barák. Tam byla ošklivá zima, sníh a já musela čurat a kakat a z naštvanosti nedošlo ani na čmuchání všude okolo co kde je. Byl opravdu velký mráz a kočka jedna hloupá lítala, šplhala po stromech. Mě to vůbec nebavilo a tak jsem jen stála a koukala. Když se vydováděla a panička uznala, že je čas se vrátit, šlo se konečně a hurá domů.
Tam už na nás čekal rozsvícený stromeček, s těma kulatýma, lesklýma ozdobama. To vám byla krása, vše krásně zářilo, voněla purpura, cinkalo andělské zvonění.
Začala jsem se opět divit, moje panička šla ke stromku a začala brát a rozdělovat ty dárečky. Jak ví komu který dát? Nerozumím fakt ničemu a Adélka řekla: „Má to tam napsaný ty trdlo a rozbaluj honem!“ Hned jak kočička dostala dárek, věděla co udělat. Strhla mašličku, roztrhala papír a hltala dobrotu, co tam měla. Pak chtěla můj dárek, „Ale to ne“, řekla jsem rázně a bouchla packou o zem. Šla radši pryč a rozbalovala si další dárky, stejně jako ostatní. Bezradně jsem koukala, obracela pacinkou ten můj balíček, ale ne a ne přijít na způsob jak se dostat dovnitř. Tak vám voněl, ale nešlo to se tam dostat. Litovala jsem, že mi Ada nemohla pomoct, když byla mnou odehnaná. Přece se jí teď nebudu doprošovat. Je sice zkušenější, ale copak můžu ukazovat svoji nešikovnost?
Panička si všimla mé bezradnosti a dárek mi rozvázala a bylo to. Vevnitř byla veliká kost z buvolích kůžiček. Očička mi zazářila, já chytla tu velkou dobrotu a honem zalezla pod stolek a žvýkala a mlaskala, vychutnávala jsem tu psí žvýkačku, kterou jsem viděla poprvé v mém psím životě.
Závěrem vám mohu napsat, že ta žvýkačka vydržela celé vánoce a to dostala ochutnat i Adélka. No můžu vám říct, že to byly opravdu sváteční dny.