NAROZENINY RÁDIA BLANÍK
Byla sobota, druhého června 2007 já ležela v postýlce a těšila se, jak budu odpočívat po týdnu usilovné psí práce. Ten kdo si myslí, že jsem se povalovala, spala či regenerovala, své síly se hodně plete.
Ráno panička brzo vstala a řekla: “Vstávat a jede se na narozeniny Rádia Blaník.“ Ach jo proběhlo mi mou hlavičkou a při pohledu na Daisy jsem usoudila, že si myslí něco podobného. Tělíčko jsem měla celé unavené, rozlámané, ale při pomyšlení, že bych mohla být doma sama celý den přehodnotila jsem situaci a honem běžela ke kámošce a dělala to co Daisynka.
Pomalu jsme se zvedly a znechuceně si oblékly naše postroje a čekaly jsme, co bude. Jelo se metrem na stanici Roztyly, což nebylo zpočátku vůbec jasné, tak mě to docela překvapilo. Tam jsme koupili nějaké to papání a spěchali na autobus, který na nás již čekal v zastávce. No nebyla bych já zaměstnancem informací, abych nevěděla do jaké cílové stanice a z kterého nástupiště jede jaký spoj, ale kde budeme vystupovat, bylo možné zjistit až uvnitř u řidiče, kde si kupovala panička jízdenku, do města Benešova. „No hurá tak konečně to víme, kam míříme,“ říkala jsem Daisynce. „No jo mě je to jedno kam, hlavně když tam bude něco k jídlu,“ zabručela otráveně a lehla si do uličky v autobuse. Marné bylo přemlouvání, ať si lehne pod sedadlo způsobně jako já, byla tam už uvelebená, tak nikam nechtěla.
Autobus nastartoval a ujížděl bez zastavení do Benešova. Tímto směrem jezdím, když jedu navštívit Zdislavice, ale není to tak často.
V Benešově autobus zastavil na autobusovém nádraží, my jsme rychle vyskočily a hnaly se pryč z města, směrem k lesíku, kde je zámek Konopiště. V jeho blízkosti je takový prostor s pódiem. Tam jsme se posadily na zem a čekaly jsme, co se bude dít. Bylo tam velké množství lidí, dětí, hrála hudba, voněly grilované klobásky, sliny se mi sbíhaly. Dala bych si a nenechala bych se ani nutit. Začal program, vystupovali různí zpěváci, mě to moc nebavilo, raději bych byla buď u těch dobrot, nebo v postýlce doma. Nudila jsem se a proto jsem začala zlobit. Hrabala a dolovala zem, házela jí všude okolo sebe. Daisy ležela a divila se, co blbnu. „No nekoukej a taky něco dělej,“ nabádala jí. Ta se jen mrzutě otočila, zabručela a spala dál. Udělala jsem dolík, byl pěkně hluboký, lehla jsem si do něj a unaveně usnula. To bych snad ani nebyla já, nedělat něco, co není k ničemu. Ale mě, se vám v tom dolíku pak výborně leželo. Přetrpěla jsem to až do doby než jsme konečně vyrazily k tomu masu a těm všem vůním. Nedala jsem pokoj a vynutila si taky párek a oplatku. Mňam to byla dobrota. To snad každý pejsek ví, že když nejsou granule je lepší dát si něco na zoubek lidského. Lidé někdy říkají, že to nejím, nesmím jíst, ale přesto i já si ráda zahřeším. S plnými bříšky jsme si šli ještě sednout a poslechnout muziku. Začalo se stmívat, proto jsme vyrazily na zpáteční cestu k domovu. Přijely jsme domů až úplně za tmy. Den byl plný dojmů, hned jsem skočila do pelíšku a spala jak malé štěňátko až do druhého dne.