MOJE PSÍ DOUPĚ

Často se mi honí hlavou různé myšlenky a vzpomínky. Ráda bych se s vámi o ně podělila. Můj život byl na zemi poměrně dlouhý. Zasloužila se o to moje panička. Od první chvíle mi bylo jasné, že je to dobrá volba a mě u ní bude dobře. Ani na chvíli mi nepřišlo na mysl, litovat toho, že k nám chodilo velké množství čtyřnohých kamarádů. Byla větší legrace a já měla svým způsobem víc volna sama pro sebe. Vzpomínám si jak k nám přišla v roce 2005 zrzavá koule, která proběhla celým bytem jako vítr a počůrala paničce kobereček, na kterém já občas odpočívala. "Fuj to je teda radost, takové prasátko, co to ta panička vzala do péče a ani ho nepotrestala," proběhlo mi hlavičkou. Nakonec jsem zjistila, že to je kluk jak buk a jmenuje se Edoušek. Panička ho jen za to dílko pokárala. To já jsem si nikdy neodvážila něco takového udělat. Možná, že ze strachu, nebo z dominance to udělal? Uvažovala jsem si pro sebe. Pejsek si rychle zvykal na naše prostředí, neustále si přisvojoval mojí paničku, tulil se k ní, mně odstrkoval a já se nechtěla nechat. Panička mi dávala patřičně najevo, že já jsem ta její jediná vlastní a on je tu jen na výchovu a výcvik. To mě potěšilo. Musel chodit a pořádně poslouchat. Já mívala víc volnosti. Edoušek si rád hrál s hračkami, nejraději měl míčky, které mu panička házela jako aport. Já tuhle disciplínu přímo nesnášela. Klidně jsem ukázala, kde to co bylo potřeba podat leží, ale zvednout si to musela moje panička sama. Ona to o mě věděla a tolerovala mi tento můj nedostatek. Já jí to ovšem nahrazovala jinak. Třeba jednou se stalo, že při nástupu do autobusu tam byla velká louže. Omrkla jsem to a uznala, že by jsme si namočily nožičky tak jsem šla do druhých dveří. Za to jsem byla patřičně pochválená a nějaký pán v autobuse k tomu měl negativní komentáře. Prý proč mě panička chválí, když si dělám co chci. Prý se ponižuje pod úroveň psa. Ona to jen s mávnutím ruky přešla. Edoušek to zprvu dělal tak, že louže nelouže, jednoduše tím prošel a na paničku se neohlížel. Ale záhy pochopil, že pokud chce pamlsek a těch za dobré chování bylo vždy dost, musí při práci přemýšlet. Můžu vám prozradit, že z toho čuňátka, jak se na začátku předvedl se za pár dní vyklubal super kluk. A hlavně stal se mým velkým kamarádem. Jo i kamarádka Daysinka se s ním docela kamarádila, až na ten zážitek s jídlem, to fakt byl super kluk. Rád se nechal fotit a pózoval tam, kam ho panička postavila. Dokonce jednou seděl u počítače a s někým mluvil ve sluchátkách.

Takové blbosti mne nebavily. Moje panička z něj byla unešená. Říkala, že kdyby neměla mě, hned by si ho nechala. Ale protože jsem tu já tak to nejde a musí jít Eda do světa. Když přišel ten čas musel se s námi rozloučit a řeknu vám, že těch pejsků u nás bylo hodně, ale tak smutný výraz jako měl on, když se musel s námi a hlavně s paničkou rozloučit, neměl nikdo. V jeho očích se dalo vyčíst, počkej udělám cokoli, jen abych se k tobě vrátil. Často jsme s paničkou na něj myslely a ani jsme o něm neměly žádné zprávy. Až jednou v červnu 2010 zavolala Ester, že se do výcvikové školy vrací Eda a co s ním má dělat. Panička tehdy řekla: "Co by jsi s ním dělala, my si ho vemem k sobě. Stejně jsme ho měli rádi a tajně po něm toužily." Tak jak řekla se stalo. Pak panička šla na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde měla domluvený sraz a tam se to stalo. Cvičitelka přivedla Edánka, ten na paničku radostně skočil a celou jí olízal. Kamarádi jakou on měl radost, že mu to vyšlo ani nevíte. Pravdou je, že první co udělal u nás doma bylo, že opět chtěl pochcat kobereček. Tentokrát ale dostal přes zadek a hned věděl, že přestřelil. Od té chvíle jsem měla zpátky kamaráda, ale stal se z něj i můj ochránce.