Když přijde tvůj čas - musíš odejít ?
Je dvanáctý prosinec 2016, blíží se vánoce. Všichni pečou cukroví, nakupují dárky a já řeším, co bude dál. Edouškovi je špatně, bolí ho celé tělíčko, stává se apatický vůči okolí. Snaží se bojovat, dojde se vyvenčit, ale vše ho tak strašně vyčerpává. Přijde domů a hned si lehne a spinká. Jeho dech zní tak strašně sípavě. Mám strach o něj, starost co nastane. Šílená úzkost a bolest mě sužuje. Je to již několik měsíců, co nás trápí Edouškovi ledviny. Nefungují tak jak mají, ale nějak se to dá zařídit, aby se dalo žít. Možná je něco špatně. Nemůžu na nic jiného myslet, než na, co to se v tom hnědém tělíčku, našeho medvídka děje. Nemá už chuť ani na jídlo. Včera si dal jen kvůli mně párek a večír loupáček, vím, chtěl mi udělat radost. Dnes jen hajá, a protože jsem si to přála, došel opět ven na travičku udělat svou potřebu. Nemůžu se na to dívat, musím udělat rozhodnutí a dojet za panem doktorem, který mu snad pomůže. Voláme taxíka a musíme se tam nějak dopravit. Edoušek by tam autobusem nedojel. Edoušek s velkou sílou vstává a jde ven před barák k autu. Pan řidič mu připravil pelíšek, aby se mu vepředu u spolujezdce dobře jelo. Cestou spinká, já si říkám, že to snad dopadne dobře. Dojeli jsme na místo, Edoušek se vysouká z auta a statečně se valí ke dveřím veterinární ordinace. Padá na mne velká nejistota, co se dozvím. Pan doktor dělá ultrazvuk hrudníčku, pak mu bere krev a dělá test. No nevím netváří se nadšeně. Čekáme asi deset minut, mám pocit, že to je celá věčnost. „Oblékněte si vestu prosím!“ říká pan doktor. Co je asi blbě honí se mi hlavou. Rentgenuje Edouškův hrudníček, ten už jen leží a oddychuje. Hází na mne ten svůj kukuč a mrká na mne. Neboj, to bude dobrý, sama jsi to říkala. Chce se mi brečet, ale copak to jde. Musím být silná, i když opravdu nejsem. Dozvídáme se, že má ten náš mazlík vodu na plicích a na srdíčku. Je to blbější než jsem si mohla představit. Co dál? Je nějaká šance? Hlavou mi běhají myšlenky, ještě není čas, ještě nejsem připravená, ale trápit ho nechci nechat. Pan doktor mě vyruší z mého uvažování a snaží se mi nastínit situaci. Je jasné, že bez pomoci to nepůjde. Pokusíme se něco udělat, ale výsledek je nejistý. Nechá si našeho pacienta u sebe a uvidí se, jak zareaguje jeho zeslabené tělíčko na léky. Sestřičky odvádí chlupáčka do kotečku, jdu se za ním podívat a pro dnešek rozloučit. Olizuje mi ruku, neměj strach to dám a běž domů já jdu spinkat. Myslím si, co to je ty se takto loučíš? Nebo mi říkáš pro dnešek ahoj? Je mi šíleně, ale jdeme na autobus, pouze s vodítkem a dekou, kterou měl Eďánek sebou. Do očí se mi ženou slzy. Říkám si, musím myslet pozitivně, jde to vůbec? Doma je prázdno. Tolik klidu, žádné tělo, které se kolem mne honí. Moje soustředění se na cokoli je k ničemu. Večeřet nebudu, nemám na nic chuť. Jen pár mandarinek, pak už nic. Kulíšek je smutný, není tu jeho kamarád. Trucuje a zalézá se skovat za sedačku v obýváku. Co budu s ním dělat? Jsou na sebe tak fixovaní. Uvidí ho vůbec ještě živého? Hlava mi asi praskne, jak mi tam kmitají otázky myšlenky a vzpomínky co jsme společně zažili. Vrací se mi ten smutek před dvěma lety, když musela odejít moje Olinka. Možná si tam nemá s kým hrát, nebo jí nemá kdo chránit a proto si ho volá k sobě? Nebo snad i Daisy se chce s ním už setkat, aby byli zase velká trojka? Vždy si tak dobře rozuměli, někdy se dokonce i poškorpili. Byli to však parťáci na život i na smrt. Ať je to jak chce, rozhodnout musím já. Ráno se musí zavolat na veterinu. Myslím na broučka, který bojuje daleko od nás, sám. Snad to zvládne a ještě se uvidíme. Celou noc nemůžu spát, hlavou mi bloudí všechno možné. Dlouhá, nekonečná noc už ať je světlo a možeme volat doktora. Hned ráno se dozvídáme, že žádné zlepšení. Nemám chuť nic sníst, vůbec nepiju, ani kapku vody nemůžu, nejde mi to. Dopoledne se také šíleně vleče. V 11 hodin se nedozvíme opět o žádném zlepšení. Děs mě sužuje, strach je čím dál větší. V očích mám slzy neštěstí, lítosti, beznaděje a zoufalství. Rozhodnutí bude asi neodkladné. Ve 13 hodin zvoní telefon. Je tam sestra z veteriny. Edouškovi je hůř, přijeďte co nejdříve, je to špatné. Honem se oblékáme a jak o závod jedeme za Edouškem. Musím přijet včas, nesmím přijet pozdě. Modlím se, aby to naše zlatíčko vydrželo. Myšlenky na to nejhorší mě nutí brečet. Na veterině už na nás čekají. Pojďte za pejskem, nemůže se postavit na nožičky a asi ho to bolí. Vrhám se nedočkavě do kotce, kde leží. Zvedá hlavičku a upřeně se na mne dívá. Tulím se k němu, válím se na zemi a jsem ráda, že jsem ho stihla ještě živého. Sestra chce vědět, co uděláme. Prosebný pohled mojeho mazlíka mi dává jasnou zprávu, že jeho život se blíží ke konci. Nemůžu dopustit, aby se trápil a jeho život byl pro něj utrpení. Domlouváme podrobnosti, lékařka dává první injekci, aby usnul. Stále se válím vedle Edánka a hladím jeho hlavičku. Šeptám mu sladká slovíčka, která měl tak rád. Vyřizuji pozdravy od Kulíška, posílám vzkazy Olince, Daisynce, Denouškovi. Je to taková spojka mezi zemí a nebem. Ujišťuji ho, že bude stále s námi, ať se nebojí. Srdce mi tluče jak o závod. Chce se mi brečet, křiček ať se to změní. Ale copak můžu dát na sobě znát, jak to šíleně bolí. Vždyť on má možná větší bolesti než já a také to skrývá. Oba tušíme, jak velký máme smutek i žal. Pomalu si pokládá hladičku do bezpečí mého podpaží. Cítí se bezpečně. Takto si dával hlavičku vždy, když ležel vedle mne v posteli a bylo nám moc krásně. Je to naposled, co cítíme náš dotek, naposled kdy jsme přituleni k sobě. Moje ruka svírá jeho bezvládnou tlapičku a čekám, až usne. Dvakrát se přišly sestry podívat, jestli spí. Pokouším se to oddalovat, ale už přichází čas. Usnul a dostává injekci poslední na tomto světě. Injekci, která mu dá svobodu a bezbolestný ráj. Bude dovádět s ostatními pejsky, co jsou v psím nebíčku, nic ho nebude trápit ani bolet. Nenechám se odehnat, chci být s ním, mám pocit, že i když spí, stejně o mne ví, a proto moje doteky neustávají. Doktorka tvrdí, že už nežije. Já však mám pocit, že cítím jeho tep. Vnucuji to doktorce, poslouchá srdíčko a tvrdí, že nežije. Myslím si o tom svoje osahávám mu nožičku. Pak i já souhlasím, že už necítím jeho tep. Bezvládné tělíčko leží v mé náruči, jsem nešťastná, ale nemůžu brečet. Čekáme na auto, odvezeme medvídka do Kerberos – krematoria pro zvířátka. Pan doktor a sestra ho odnáší do auta. Loučení s panem doktorem je upřímné, cítím jeho lítost, že muselo nastat něco, co jsme nikdo nechtěli. V kanceláři krematoria si v podstatě vymýšlím, mám už praxi z minula. Vím, do čeho jdeme. Vybírám si urničku, stejnou jako má Olinka. Nutím pracovnici, že se tam můj pejsek musí vejít, protože já to tak chci. Jinou variantu nechci dopustit, jen v případě nejvyšší nouze. Rozloučení je domluvené na 9 hodinu, v pátek 16. Prosince 2016, v obřadní síni ve Strašnicích a pak hned přejezd do Záp na kremaci. Odcházíme domů a v srdci mám žal. Smutek se mi žene do očí, brečím a nevidím na cestu. Lidé na mne koukají, je mi to jedno. Doma čeká Kulíšek a nechápe proč tu ten náš medvědí chlupáček není. Jak mu vysvětlit, že už nepřijde. Sedí a naříká, na chodbě něco zarachotí a on s křikem běží ke dveřím a ty se neotevřou. Taky proč, nikdo k nám nejde. Smutně se vrací ke mně do postele a tulí se. Žalostně naříká a pofňukává. Mám ho snad vzít v pátek s sebou? Dokáže to zvládnout? Nebo raději ho nechat doma a neukazovat mu Edouškovo tělíčko bez života?
Středa a čtvrtek utekly jako voda, na mém žalu se nic nezměnilo. Nemám na nic myšlenky, stále bez nálady dělám potřebné věci. Ani internet mě nikterak od chmurných myšlenek neodvede. V pátek ráno vstávám a přemýšlím, co asi bude, jak to zvládneme. Beru deku s packami a plyšového klokana. Klokany měl Eda moc rád. Dokázal v ZOO v Plzni hodiny sedět a sledovat co dělají. V Praze při sledování života klokanů, dokonce svým hlubokým štěkotem vyjadřoval nesouhlas, nad chováním zřízenců, kteří jeho klokaní miláčky honili po výběhu s klacky a košťaty. Jednoduše byl to náš klokan, který napodoboval i jejich sezení. K čemu jeho hračka bude mě, ať si jí raději vezme na tu dalekou pouť, odkud už se návratu. Olinka dostala na svou poslední cestu kytičku, Edoušek svou hračku. Jak krásně si jí držel svoji tlapičkou. Jako by byl živý. Přikryla jsem ho dečkou s packami a všichni jsme mu věnovali tichou vzpomínku. Chtěla jsem mu pustit jeho oblíbené písničky, ale bohužel to opět nešlo. Pustíme si je, až se vrátíš domů broučku, slibovala jsem mu. Nechci a ani nemohu popisovat vše, co bylo, ale ten poslední moment vidět jak bezvládné tělíčko spolkne trouba je na jednu stranu hrozně skličující, ale pak si říkám, že jsem s ním byla všude. Stejný pocit jsem měla i před dvěma lety s Olinkou. Teď jsem měla výhodu, že jsem už věděla, co mne čeká. Kulíšek byl doma sám, pořád neví kde jeho velký kamarád je a ani nevím jak mu to vysvětlit. Kulíšek stále čeká na kámoše a možná to bere jako velkou zradu. V úterý jdeme pro urničku, tak snad to pak pochopí. Eda byl velký mohutný kluk na rozdíl od Olinky, která byla při odchodu drobná slečna. Proto se vešla do urničky srdíčka, ale Eda má jinou takovou jako soudek. Odě jsou hezké a mám je u postele. Kulíšek asi tuší, že je Eda v té jedné nádobě, protože si občas na ní jde položit hlavičku a pokňourává.
Žal zmírňují vzpomínky. A že jich je hodně to nemusím ani říkat. Důležité pro mne je, že tam spolu hospodaří všichni moji pejsani a když potřebuju zařídit pěkné počasí, mohu se na ně spolehnout.
