Tak dlouho jsi se mnou
Dnes je 8. 4. 2014 den kdy má Olinka narozeniny. Dnes by jí bylo 15 let. Bohužel tu není, odešla 13. 3. 2014 do psího nebíčka.
Odešla, protože musela, nedalo se nic dělat, bylo to tak asi dané.
Od toho dne je mi šíleně smutno, mám v srdci prázdno, mám ještě Edánka, ale to není ono. Olinku nenahradí nikdo a nic. Byla to moje holčička, pro kterou bych klidně dala cokoli. Stejně tak i ona za mne a pro mne. Nikdy mne nezradila, nikdy neopustila, vždy byla se mnou, ve chvílích dobrých i zlých. Všude se mnou chodila, když mi nebylo dobře, respektovala to, snažila se mi ulehčit. Avšak nyní tomu tak není. Její čas se naplnil, tělíčko bylo unavené tou dlouhou bez pár dní patnáctiletou poutí světem a ona sama ač nerada, musela se vydat tam, kde pejsky nic už nebolí, mají tam své kamarády a svobodně dovádí, což tady na zemi mít nikdy nemohli.
Ano bylo to smutné, já dnes jsem taky smutná a mám chuť tento den celý prospat, stále vidím kolem sebe Olíska. Včera mě dostal Edan, když na Hájích se snažil z koberečku, kde Olinka vždy lehávala jí vydolovat. A ono to nešlo – kdyby to šlo, to by bylo dobře. Je neopakovatelná, nikdy už taková fenečka nebude. Neříkám, že jiné psí holky či kluci jsou špatní, ale na Olinku zdaleka nemají. Jak říkám, každý tvoreček je svůj.
Půjdu koupit kytičku, aby dostala něco malého, když si nemůže pochutnat na něčem dobrém jako každý rok o narozeninách. Vzpomínám si na první narozeniny u mne, což vlastně byly její druhé, které prožila. Dostala jablíčkovo piškotový dort se šlehačkou a banánem. To jí šíleně chutnalo. Chtěla jsem, aby se se mnou rozdělila a ona se tak smutně podívala a mě došlo, jak ráda si to spapá sama. Přecpala se a byla spokojená. Většinou každé další narozeniny dostávala stejný dortík s menšími obměnami. Bylo to super, když tu byla a od teď to je fakt smutné. Opakuji si – vše se mi vrací, začínám z toho blbnout, kam přijdu, tam jí vidím, kolikrát se přistihnu, že na ní i mluvím, pro okolí asi děs pro mne hrůza.
Je půl deváté ráno, a sluníčko mě začalo svítit na hlavu a tak příjemně hřát, stejně jako hřála Olinka, možná je to od ní pozdrav, a říká, netrap se, jsem daleko, ale vlastně tak blízko. Když prší říkám si, že pláče, když svítí sluníčko tak mám pocit, že je jí dobře a je relativně spokojená. I když jak jsem říkala – byla to moje věrná mně oddaná holčička, jedna bez druhé jsme neudělaly ani krok.
Říká se, že čas rány zahojí, ale já pociťuji stále tu samotu. Jak ráda bych jí vzala a šla na procházku, někam s ní jela, přitulila se k ní a nejde to.
Jedině Edoušek mi je opravdovou oporou. Byl se mnou, když jsme se museli s Olinkou rozloučit a dát jí svobodu. Absolvoval obřad v pohřební službě Kerberos v Malešicích, dokonce při kremaci se sní, sám šel rozloučit k té peci. Pacičkou si pohladil, olízl jazýčkem a šel zpátky ke mně. Bylo to tak dojemné, jak zvíře cítí a vyjadřuje účast na něčem tak lidském. Taťka mi říkal, ať ho tam neberu, že tam do té pece skočí, ale já jsem se nedala přesvědčit, jako obvikle a vzala ho s sebou. Dokázala jsem sama sobě, že je Edoušek neobyčejně chytrý a citlivý pejsek. Je to sice pěkný rošťák, ale ve vážných situacích se chová zodpovědně. Kdekterého člověka by strčil do kapsy.
Přestože sluníčko opravdu hřeje, nezbývá mi nic jiného než vylézt z pelechu a vyrazit do ulic. Jdeme společně s Edouškem na procházku ulicemi, kolem rybníka. Všude tam, kam jsme chodili s Olinkou.
V duchu si říkám, že Edovi bude letos už deset let, tak tu snad ještě nějaký čas se mnou pobude.
