Zrzavé tělo, které si mne po mém příjezdu nikterak nevšímalo se jmenuje Edoušek. Nechá si říkat generál a také se tak někdy prý chová. Má na všechno svůj osobitý názor a od nikoho si do toho nenechá mluvit. Co chce si vyřve a všeho dosáhne. Takže pokud si něco umane, nedá pokoj dokud se mu to nesplní. Jo budu se muset ještě mnoho učit, abych byl šikovný klučík a měl také taková privilegia jako Edánek.

V bytečku na mne čekalo nejen teplíčko a útulno, ale měl jsem zde v pokojíčku připravený můj malý pelíšek a velkou spoustu hraček. Je pravda, že jsem malý tak si musím hodně hrát, abych se stal velkým klukem. Míčky,  plyšáčci a pískací kostičky a mnoho dalších věcí, co vás jen napadne. To byla nádhera moje očíčka nevěděla na co se mají podívat dřív. Stal se ze mně "Pražák" a k tomu navíc jsem byl šťastný klučík mojí nové paničky.

Při té mé velké radosti mi Eďan ovšem nezapomněl sdělit, že všechno pro mne obstaral on sám, aby se mi u nás líbilo. Přiznám se, že to nemělo chybu, černá labradorka Peginka si mně pletla s plyšáky, které ráda olizuje. Moje hlavička byla celá mokrá, jak kdybych právě vylezl z koupele.

Zkrátka nádhera na kterou se nedá zapomenout.

Ze všech těch dojmů mě vyrušila panička slovy: "Tak pojď, jdeme papat a pak se jde spát."

Dostal jsem moje nové granulky, které jsem předtím nikdy nepapal, zapil je vodou a usnul jsem pod tíhou dnešních mých zážitků jak štěně. Proč jak, v osmi týdnech jsem vlastně malé štěně, ještě určitě byl.

Jak jsem se víc skamarádil s Edánkem

Spal jsem jak nemluvně až do rána. Probudil jsem se v mém novém pelíšku, okolo mne byla ta velká spousta hraček, které tam na mne včera čekaly. Rozhlížel jsem se po pokoji a uviděl jsem nahoře nade mnou zrzavou nohu. Čí asi je ta nožka? Ptal jsem se sám sebe. Pak mi došlo, že to bude noha Eďánka. Ležel rozvalený na posteli vedle paničky a všichni spokojeně spali v postýlce. Pisklavým zasténáním jsem zavolal: "Edo proč jsi tak vysoko? Co to je, já chci taky k vám, bojím se tu sám!" Odpověď byla rychlá a stručná: "Tak si sem vyskoč a rozval se tu taky vedle mě." a spal dál. Vyplašeně jsem se díval na tu velkou výšku, kde ležel. Přiznám se vám, byl jsem si jistý, že to moje malé nožky nevyskočí. Zakřičel jsem proto na Edu: "Prosím tě pomůžeš mi se tam dostat nevím si rady?" Něco odsekl a odfukoval dál. Pak mu to asi přišlo hloupé mě takto odbýt a proto slezl a začal mi dávat rozumy jak se to má udělat. Zkoušel jsem všechno, postavit se na tlapičky, odrazit se a vyskočit, škrábat a podobně. Nic mi nešlo. Dopadlo to nakonec tak, že jsem si vyhoupl na Edova záda, ten se nadzvedl a já skočil na tu postel. Hurá dokázal jsi to štěkl Eda a šel si opět lehnout na své původní místo. Moje radost byla veliká a já si uvědomil, že je to můj kamarád.

Vánoce

Slovo vánoce jsem neznal. Co to je mi řekl až Edoušek a Peginka. Jsou to vlastně dny, kdy jsou si lidé blíž. Dávají si dárky a mají radost. V pokoji stojí stromeček, má svíčky, ozdoby a vše tak pěkně svítí, leskne se a bliká. Voní cukroví a je pohoda. Den kdy se dávají dárky je Štědrý den. Já byl takový dárek pro moji paničku. Bydlím tu od 8. prosince a přesto jsem skončil v džínové tašce pod stromečkem. "Jsi dárek Kulíšku pro paničku víš", slyšela moje ouška slova páníčka. Byly mi dva měsíce a čtyři dny. Tak malé štěňátko a jak velkou radost udělá. Panička byla ráda, pusinkovala mne a hladila. Tulil jsem se taky a hlavně jsem čekal co bude dál. Pod stromečkem leželo ještě pár balíčků. Co tam je a pro koho. O slovo se hlásil Eda: "Chci dárky a je tam jídlo?" Nedočkavě se vrhnul pod svítící stromeček a prohraboval se vším co tam bylo. Vylovil velkou kost a hned se do ní pustil. Peginka byla zdrženlivější a tak jen nenápadně okukovala a přemýšlela, zda ten medvídek, pejsek, kuřátko jsou pro ni. Nakonec se odvážila a zalovila sama pod stromem a vytáhla také kost. Nadšeně ji chytila a utíkala do vedlejšího pokoje ji papat. Já dokonce taky dostal dárek. Měl jsem tam pískacího pejska a mobil. Já mám takovou radost. Mobilem můžu telefonovat všem kamarádům. Moje první vánoce utekly jako voda a mně se moc líbily.

Při hraní být hlídaný to mne kamarádi nebaví 

Jak víte, jmenuji se Kulíšek a to souvisí s mojí rošťáckou povahou. Když chci tak poslouchám, když nechci tak dělám, že se mne to netýká. Panička jednu chvíli přemýšlela i o tom, že neslyším. To se ale spletla. Já mám ouška nastavená a slyším i to co lidé ne. Proto mne tak moc nebaví, když jsem stále hlídaný. I u hraní her mne hlídá Edoušek. Nemůžu udělat nic bez jeho dohledu. Je to prý jeho hra a tak si musím hrát jen když on chce.

A protože se do té hry dávají granulky, pak se přiklopí a já mám za úkol je vyčmuchat, Eda u mne proto leží a představuje si to asi tak, já je najdu, on je sní. Jo to je spravedlnost, je to jeho hra a já s ní mám zápasit, aby on si nacpal bříško.  Neznamená, že když mi dělá schůdky, abych se dostal na postel, že mu budu takto sloužit. 

Raději si budu hrát s něčím jiným, vymyslel jsem si a pak mě nebude tak kontrolovat. Omyl, našel jsem si pískací míček, přišel Eda a byl jeho. Tak co já vlastně můžu. Řeknu tedy paničce, ať mi koupí moje hračky a já je budu hlídat a nepůjčím je nikomu ani Edouškovi. Peginka také své plyšáky nepůjčuje.